Reportáž z výstupu na Sv. Ilju nad Orebičem

Je pátek 23.8.2019 a ráno v 6:00 hodin zastavujeme na parkovišti u Františkánského kostela nad Orebičem. Ranní teplota je 20°C, což je docela příjemné.

Protože i tento den se očekává jasno a teploty v této části Chorvatska okolo 30°C, balíme do batohu 3 litry vody na osobu, mažeme opalovací krém na odkryté části těla a vyrážíme na výstup v bílých plátěných košilích s dlouhým rukávem a delšími plátěnými kalhotami ke kolenům. Já samozřejmě čepici a kolega zvolil šátek, který si uvázal na hlavu a krk, takže v bílém oblečení připomínal pouštního Tuarega.

Samozřejmě sandály a žabky jsme nechali na apartmánu a výstup absolvujeme v lehkých trekových botách s pevnou vibramovou podrážkou.

První část této výstupové trasy je cca 1 km po místní silničce vedoucí po vrstevnici, takže se krásně rozcházíme, zahříváme na provozní teplotu a ladíme dechovou frekvenci. Současně se kocháme nádhernými výhledy na ostrov a město Korčulu a celý Pelješacký kanál, který máme jako na dlani.

Po 20 minutách (jsme nějak rychlejší, než říkají informační cedule) bohužel silnici opouštíme vpravo a přecházíme do mírného stoupání po šotolinové cestě k poslednímu obydlenému stavení v masivu hory Sveti Ilja. U stavení překračujeme kočku kojící svá dvě mláďata a z levé strany míjíme dům již po úzké pěšině, která vede přes zahradu tohoto domu, na které se zdravíme a prohodíme pár zdvořilostních slov s jejím majitelem.

Od této chvíle nás čeká 2 hodinový výstup na vrchol. Hned za domem začíná pěšina strmě stoupat v malém a krátkém lesíku. Zjišťujeme, že budeme muset naladit trochu jinou frekvenci dechu a nepatrně pozměnit i rytmus výstupu. Tato úvodní část velmi strmého stoupání, po malých kamínkách a drobném klouzavém nezpevněném písku, kde na velice krátké vzdálenosti nabíráme značnou nadmořskou výšku, je zřejmě první zatěžkávací zkouškou pro všechny trekaře vydávající se po této trase na vrchol. Říkáme si, takto to bude až na vrchol? Nevzdáváme a pokračujeme dále a dobře děláme.

Po přibližně 20 minutách tohoto prvního drsného výstupu se cesta změní na zpevněnou kamenitou pěšinu. Její sklon se nepatrně narovnává, opouštíme malý lesík a stále prudce stoupáme již po otevřeném jižním svahu nahoru na hřeben hory s příznačným názvem Zmijino brdo, která je vidět přímo nad Františkánským kostelem. Začíná nám být jasné z předešlých dnů, kdy jsme si cestu vizuálně prověřovali z lodi v Pelješackém kanálu, že budeme muset Zmijino brdo obejít z levé strany, zhruba někde v úrovni osady Kučiště. Stále stoupáme a stoupáme. Chodník je místy zpevněný, někde není a častá jsou i místa, kde místo chodníku je potřeba vystupovat po kamenech jako po schodech.

Trochu jsem se obával značení cesty, ale značená je velice dobře, sice turistické trasy u nás v Čechách jsou značeny lépe, ale na místní rozdíl si rychle zvyknete. Chce to jen trochu více dávat pozor, občas značky hledat, ale zabloudit za normálního počasí snad není ani možné.

Po ¾ hodinovém stoupání se dostáváme před koncem výstupu jižní částí hřebene Zmijina brda na nádherné kamenné moře, kde je vidět letos nově upravený chodník v šířce asi 1 metru. Zde pozor, protože kamenné moře je poměrně strmé a chodník úzký. Při pádu si nedokáži představit, jak by se člověk mohl zastavit. Traverz vzhůru přes toto moře je dlouhý nějakých 500 metrů. Je to jedna z nejnádhernějších částí výstupu. Fotíme, kocháme se výhledy a po chvilce již kamenné moře opouštíme. Po několika minutách neustálého výstupu se dostáváme na rozcestí, které se nalézá hřebeni Zmijina brda, který se táhne dolů k moři jihozápadním směrem.

Rozcestí je tvořeno naší cestou z Orebiče od Františkánského kostela a druhou z obce Kučiště, která vede téměř po hřebenu Zmijina brda. Na rozcestí volíme krátký odpočinek, doplňujeme tekutiny a analyzujeme čas výstupu, délku a nadmořskou výšku. Od začátku cesty nám to sem trvalo 58 minut a dostali jsme se z počáteční nadmořské výšky 200 m.n.m. na nějakých 600 m.n.m. (nečekáme na plný stav družic). V nohách již máme vzdálenost 3,5 km. Z těchto dat jsme poměrně spokojeni a vydáváme se na zbylou část. Před námi jsou ještě cca 4 km délky, podle orientačních tabulí 1,5 hodiny cesty a nutnost vystoupat do výšky 1.010 metrů nad mořem.

Kamenitá pěšina nás vede po severní straně hřebene, kde si můžeme užívat trochu stínu a tak volíme po odpočinku opět svižnější tempo. Tato severní část hřebene Zmijina brda již není tak příkrá a hlavně údolí není tak hluboké. Od náhorní plošiny archeologického naleziště Nakovana na západní části poloostrova Pelješac jsou svahy poměrně mírné a údolí rozlehlé. Je znát, že slunečního svitu je zde méně a centrální údolí masivu Sveti Ilja je i také poměrně více vlhké díky častým mrakům, které tuto část krajiny v průběhu roku velice často pokrývají.

Místní tomu říkají, že Sv.Ilja má klobouk a podle pranostik do 3 dnů bude pršet. "Klobouk" na Sv.Iljovi jsem při svých častých pobytech na Pelješaci mnohokrát viděl, ale pravdivost pranostiky nemohu potvrdit.

Stoupání již v této části výstupu není tak prudké a my se pomalu přibližujeme k lesu, který vidíme v dálce před sebou na náhorní plošině. Jak pokračujeme, vegetace začíná být postupně vzrostlejší a po nějaké chvíli se dostáváme ke skalní rozsedlině, která má v průchodu ze suchých větví zbudovaná vrátka. Nechápeme, ale přesto vrátka otevíráme a vstupujeme jimi na náhorní plošinu. Jako mávnutím kouzelného proutku se najednou zde na jihu Chorvatska dostáváme do nám známého středoevropského vysokého borovicového lesa. Tímto lesem postupujeme za mírného stoupání a přicházíme na další rozcestí cest. Tentokrát se k naší trase připojuje další trasa vedoucí k vrcholu z archeologického naleziště Nakovana.

Výšku neměříme, čas výstupu nezkoumáme. Prostě nic, jen jsme v tichosti pořád jakoby v transu z té okamžité proměny krajinného rázu a nechce se nám jít dál. Vnímáme absenci jakýchkoliv hluků lidské činnosti, vstřebáváme do sebe zvuky přírody v podobě ptačího zpěvu, který v takové intenzitě a množství druhů i u nás jen těžko najdete.

Stoupající slunce nás vrací do reality a připomíná nám, že je potřeba pokračovat dál, pokud se na otevřené závěrečné části vrcholového výstupu a zpáteční cestě jižní stranou masivu nebudeme chtít na slunci usmažit. Les na plošině se mění na hustší a tmavší s větším podílem listnatých stromů. To má na svědomí úzká vlhká rokle, kterou vede cesta strmě vzhůru k sedlu mezi Svetim Iljou a Zmijinem brdem. Z tmavé rokle vystupujeme do světlejšího lesa a stáčíme se mírně vlevo k Iljovi. Přímo do zmíněného sedla nedojdeme. Pokračujeme ke "Staré kuće", která je na dohled a kde má svoji základnu Horská služba. Stálá služba zde není a objekt slouží jako zázemí při záchranných akcích. Pod námi v sedle vidíme z bílých kamenů vyskládaný heliport.

Od průchodu vrátky ve skalní rozsedlině jsme zaznamenali poměrně hodně trusu z nějakých býložravců. Nedokázali jsme určit, komu by tak mohl patřit. Tímto jsme se však dlouho netrápili. V sedle pod námi jsme najednou uviděli, komu trus patří. Bylo tam stádo divokých koní, spásající mladou svěží travičku. Jejich počet jsme včetně hříbat odhadli na 20.

Po následujících 100 metrech od domku Horské služby se již dostáváme na otevřenou část celého horského masivu a přímo stoupáme na další náhorní plošinu, tentokrát již poslední. Je menší a také vlhká s dostatkem mladé trávy pro divoké koně a další námi nepoznané obyvatele této krajiny. Na plošině najdete i jeskyni, ve spodní části většího vývrtu. Bohužel bez lezeckého vybavení nepřístupnou.

Od této chvíle již máme nadohled cíl náš cesty - nejvyšší vrchol poloostrova Pelješac horu Sveti Ilja v nadmořské výšce 1.010 m.n.m. Cesta zde již stoupá přímo po kamenech rovnou k vrcholu, označeném křížem. Poslední závěrečná část je již ve znamení přímého slunce a výhledů v rozsahu 360°.

Po celkových 2 hodinách treku jsme konečně na vlastním vrcholu. Byli jsme tedy o 30 minut rychlejší, než popisovala informační cedule u Františkánského kostela. Návštěvní knihu, která zde měla být jsme nenašli. Na vrcholu a celé vrcholové partii masivu hory Sveti Ilja panuje příjemná teplota a svižnější vítr, místy nárazový, ale není to žádná vichřice.

Vlastní vrchol Sv.Ilji není z Orebiče vidět. Je někde uprostřed horského masivu. Pokud budete chtít vidět na Orebić, budete muset po hřebeni sestoupat na nižší předvrchol, který je přímo nad Orebičem. Cesta sem již není značená, ale je vyšlapaná a viditelná. To správné místo poznáte podle železných kotev kříže, který zde již není a české vlajky, zanechané předchozí českou výpravou. Snad tam zůstane.

Po krátkém focení a výhledech po kraji se vracíme stejnou cestou zpět. U chaty Horské služby se rozloučíme se stádem divokých koní a klesáme do našeho krásného lesa. I s ním se loučíme a mě je jasné, že ne nadlouho.

Trasa je nádherná, pestrá a okouzlující jako celá hora sama o sobě a já v tuto chvíli vím, že se sem určitě vrátím.

Data z cesty (tam i zpět):

• Celková doba - 5:34:50
  
• Doba pohybu - 5:21:05
  
• Průměrná rychlost pohybu - 2,75 km/h
  
• Převýšení - 905,67 m
  
• Celková délka trasy - 14,7 km
  
• Maximální nadmořská výška - 961 m.n.m.
  

Rady a doporučení na cestu

• V letních parných dnech zahajujte výstup nejpozději v 6:00 hodin.
  
• Mějte vždy s sebou dostatek čisté vody, minimálně 2 litry na osobu (čistá proto, že se s ní můžete i v případě potřeby polít). Pokud pijete více, tak určitě nějaký litr přidejte.
  
• Nikdy nevyrážejte sami. Minimálně vždy alespoň ve dvou.
  
• Signál mobilních telefonů je všude - vezměte tedy nabitý mobil s sebou pro případ nouze.
  
• Pevná obuv je podmínkou, těžké trekové boty do nutné nejsou. Postačují sportovní s pevnější podrážkou.
  
• Nezapomeňte na šátek, obinadla, náplasti.
  
• Malá svačina s sebou také přijde vhod, ale hlady na Iljovi ještě nikdo nezemřel, i když masiv hory má na svědomí již mnoho lidských životů.
  
• Proslulých zmijí se bát nemusíte. Šelmičky Promyka mungo zřejmě fungují v masivu 100%. Určitě se ale koukejte, kam šlapete. Nejenom kvůli plazům, ale také hodně kamenů i velkých, jsou důsledkem zvětrávání volné a pohyblivé.
  
• Počítejte s tím, že sestup je možná rychlejší, ale namáhavější. Jako vždy v horách.
  
• Náročnost trasy hodnotím jako střední. Kdo ví, že 15 km chůze bez problémů zvládne, tak i bez tréninku v horách na výstup po této naší trase má.
  
• Pokud se necítíte v pohodě, nebo ne zcela zdrávi vůbec na trasu nechoďte, popřípadě se vraťte zpět. Nikdy nevyrážejte na výstup se strachem.